Jedu. Autobus pohupuje mým tělem. Tělo drncá, hlava pokyvuje ze strany na stranu, myšlenky letí.
Je příjemné vlastně vůbec nic nevnímat. Důvěřovat řidiči, že dojedeme tam, kam potřebuji.
Vědět, že nemusím sledovat cestu, protože jedu až na konečnou.
Stačí zpozornět, až bude autobus dostatečně dlouho stát, hlava se přestane pohupovat a tělo drncat. A já si to pozvolna uvědomím.
Všimnu si svistu cizích těl kolem toho svého.
Šustění bund a tašek a šoupání nohou, které se posouvají k východu.
Zapojím buňky mozkové jednu po druhé a ony se proberou a upozorní mě: hele, tělo se nehoupe, hlava nedrncá, krajina za okny neubíhá, autobus stojí a stojí už dlouho, lidi už došoupali nohama až ven, už jejich šoupání přestává být slyšet… asi je na čase vystoupit.
A já už se tedy nebudu muset moc rozpakovat a vystoupím také, aniž by mě to stálo chlup pozornosti navíc…
…a do té doby juchů! Vítej svobodo nevnímat a jen tak si bezmyšlenkovitě být.
Něco mi ale dnes kazí tuhle vláčnou konejšivou pohodu…
Moje oči!
Pořád se dychtivě vrací ke žlutému, ano nechutně kanárkově žlutému pršiplášti přede mnou.
Kdo si jen může vzít kanárkově žlutý pršiplášť na sebe, když je mu víc jak deset???
Ale já se tím nechci zabývat…
Ale s kapsami? V dospělosti? Žlutý???
No jo, to jsem si mohl myslet, ten nebude od nás!
Chlapík temně čokoládové pleti, který ve svých plných oblých rtech žužlá lízátko…
To se mi snad zdá??? Žužlá lízátko?
Jo, žužlá lízátko.
Škoda, že jsem ty oči nezavřel.
Nejenže žužlá lízátko, ale on se snad ještě usmívá? To je jako provokace nebo co?
On to snad myslí úplně vážně, že si v autobuse, tu v Horní Dolní, jede v trapném žlutém pršiplášti s lízátkem v hubě…
Takže asi to bude spíš to „nebo co?“ než provokace.
V tomhle počasí, v tomhle autobusu… zasloužil by poslat rovnou k soudu za nevkusně nevhodné upoutávání pozornosti, a co k soudu, rovnou za mříže!!!! Taková drzost.
Rozhorleně sleduju žlutou pláštěnku.
Žlutá pláštěnka se začíná pohybovat směrem ven z autobusu.
A já pořád sleduju žlutou pláštěnku.
Proč to dělám? Já nechci!!!
Nechci zvedat nohu jednu a pak druhou a už vůbec nechci vystoupit z autobusu.
Vystupuje mi to úplně samo!!!
Pomóóóc v duchu křičím a protestuju, ale v realitě pořád sleduju žlutou pláštěnku….
Tady to neznám a ve tři mám být na konečné…
…v klidu a bez přemýšlení, zrelaxován vlastním světem.
Pomóóóc!!!
Kam jde žlutá pláštěnka???
A kam jdu já?
No tak jo. Asi jste se dnes nic nového nedozvěděli… ale možná jste se někdy cítili stejně… Co?
P. S. Mikrotexty začaly vznikat v rámci výzvy Reného Nekudy, čistě jako hraní se slovy. Proč? Pro zábavu! A taky, protože je to skvělý didaktik, mrkněte www.renenekuda.cz
