„Chci krupičnou kaši“ řekla.
Ona si jako vážně v nóbl podniku na mé pozvání dá krupičnou kaši?
Jako tu krupičnou kaši, bílou rozblemtanou táhnoucí se hmotu, která bezbřeze ukapává ze lžičky pokaždé, když ji člověk nabere? Zlomyslně pokaždé, než ji stihne donést do úst? A ještě zlomyslněji kydne v tomhle prachsprostém úniku ze lžíce nejen na bradu (to by ještě šlo), ale zároveň vytvoří zcela pokrytecký flek nepředvídatelně organického tvaru na tom nejviditelnějším místě vašeho trika.
Pokud je kaše vtipná, tak zvládne bezchybně zacílit i na intimní partie vašich kalhot, kam běžně nechceme upírat pozornost společnosti. Ale vtipná blemclá krupičná kaše spolčená se stejně zlomyslnou dávkou kakaa vytvoří bezprizorní a rozlezlý, pozornosti okolí lačný, rozmázlý flek právě tam… ehm, ehm…
Vážně řekla krupičnou kaši? Vždyť ona to ví!
Ví, jak bezmeznou nenávist za všechno dětské utrpení jí způsobené chovám ke všem kapkám nažloutlé máselné tekutiny s pomrkávajícími mastnými oky na bílém rozsolovitém povrchu.
Přesně ta hmota, která po smíchání všech výše zmiňovaných ingrediencí vytvoří zdání jarního bláta smíchaného s nažloutlým pískem. No chápete to?
A v případech nás, husákových dětí, kteří měli v dětství k dispozici barevná kakaa barvy i příchuti banánové, jahodové a kdovíjaké ještě… víte jakou pochybnou a rozhodně ne chutně vyhlížející barevnou směs byla z tohoto nápaditého posypu schopna vytvořit jedna jediná nabraná lžíce?
Asi jako potok, který teče kolem ne zrovna ekologicky vedených chemických závodů. No ono i ta směs vůní – chemická jahoda, chemický banán, kakao – tomu odpovídala. A to ještě nemluvím o skvrnách na svršcích i kalhotách touto barevnou kombinací způsobené. Ty prostě řvaly a rvaly se o pozornost okolí o to více, s hvězdnými manýry a houževnatostí bulváru.
Ale je fakt, že jistý optimismus oproti pouhému využití podezřele hnědého smutného kakaa, tomuto pojetí konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let dvacátého století nelze upřít.
Tedy právě aspoň, než došlo k prvnímu vložení lžíce do oné podivné směsi na talíři. Mojí vlajkou tehdejších let by mohlo být triko se skvrnou od krupicové kaše a kakaa velikosti mexického tolaru. No humus.
Neříkejte, že tu nikdo z vás, co jste kolem stolu, nemáte podobnou zkušenost? A ten číšník, ten je snad hyperaktivní! S pravidelnou servilností se chodí dotazovat na množství oné žlukle žluté mastně skvrnité máselné zálivky! A potom ještě nechutně podrobně rozebírá optimální hustotu a zrnitost bílé podkladové blemty.
Aaaaaaaaaaaaa, to mi snad dělá schválně. S každým novým příchodem, s každou novou otázkou. Ale teda rozebírat výběr možných obrazců vytvořených pochybným umělcem v roli kuchaře prvotřídní restaurace potemnělou hmotou pochybných vlastností, která tak baží po tom, dělat nevypratelné obrazce skvrn v oněch místech na mých kalhotách, to už je nad mé síly…
…asi by se teď hodilo napsat: Ale stejně ji miluju!
Ženu, kaši ne!
No tak jo. Asi jste se dnes nic nového nedozvěděli… ale možná jste se někdy cítili stejně… Co?
P. S. Mikrotexty začaly vznikat v rámci výzvy Reného Nekudy, čistě jako hraní se slovy. Proč? Pro zábavu! A taky, protože je to skvělý didaktik, mrkněte www.renenekuda.cz
