Je zajímavé sledovat současné pozdvižení kolem soch… Vášně… Velké diskuze… Emoce… Nenávist… A přitom, chci se jich zastat, sochy za nic nemohou. Ani ty velké, pompézní, politické. Jsou prostě svědkem své doby, tehdejšího myšlení lidí, jejich hodnot, nadějí, obav i vítězství, ať už dobrých nebo vykoupených něčím smutným.
Jako lidstvo jsme vrtkavé a své hodnoty stále hledáme, a to se objevuje na tvářích těch velkých dějinných soch…
Co i tohle přijmout jako podnět k přemýšlení? Přemýšlení o době, kdy socha vznikla. O tom, jak lidé smýšleli, jaké měli hodnoty, proč zrovna tuhle sochu vytvořili a chtěli mít na očích… Nakonec ty velké, pro děti i dospěláky často nudné sochy, zkamenělí státníci, jsou na tom vždy nejbídněji. Skončí někde v zapomnění anebo jsou příliš vysoko, aby k nim lidé zvedali hlavu.
Co dělají sochy, když provokují?
Vlastně nic. Obvykle si jen tak stojí. A poté často leží v příkopě. Někdy cestují z pompézních míst na ta méně okázalá. Někdy až do temných dvorků či lapidárií schovat se před světem. Některé doputují až na skládku či do tavících pecí.
A někdy přece jen i zpět. Nebo kousek, aspoň kousek vedle, do sousedství původní důstojnosti. To se pak socha může znovu nadechnout a zvědavě si prohlíží novou destinaci své životní anabáze. Vídá nové tváře, slýchá starosti nové doby a získává úplně nový život, méně důstojný, možná ale mnohem lidštější…
Sochy často provokují právě už jen tím, že stojí. Nebo nestojí a měly by někde stát. Provokují naše myšlení i činy, aniž by hnuly brvou.
Provokují svým stvořitelem: byl moc nebo naopak příliš málo nóbl? Zručný umělec nebo patolízal? Vtipně nadsadil proporce nebo mu to nevyšlo? A proč ta socha vypadá jinak, než jsme zvyklí? Sochy mohou provokovat svým postojem stejně dobře, jako to umí náš domácí puberťák. A rozčiluje nás to stejně intenzivně :o).
Provokují také hodnotami, ke kterým se hlásí… a to už je vážnější.
Přesto provokace nutí k polemice. A když polemizujeme, tak většinou i kriticky myslíme. Hledáme argumenty. Profilujeme sebe sama. Vracíme se k tomu, co je pro nás v té neviditelné energii etiky a estetiky důležité. Dokážeme nezapomenout.
Sochy často provokují už jen tím, že stojí.
A vlastně je to jejich „džob“.
Když provokují, vyvolávají diskuze a tedy svůj „džob“ dělají dobře.
Co myslíte?