Kdyby děti byly ve škole, pravděpodobně by si v hodinách dějepisu připomínaly konec druhé světové války. Možná by si o ní vyprávěly. Letos možná o trochu více než jiné roky, protože v roce 2020 je toto výročí přece jen o něco kulatější. Ale proč o tom vlastně psát? Válka je popsána, zdokumentována, uzavřena… Anebo v některých aspektech tak docela ne?
Poměrně hodně dlouho u nás i ve světě debatují historici, učitelé i muzejníci o tom, jak vlastně tato dějinná období dětem, studentům i návštěvníkům muzeí a památníků přibližovat tak, aby to pro ně byl více podnět k zamyšlení než obecný soubor letopočtů, bitev a názvů.
Ve školách i v muzeích učíme o vítězných stranách a o obětech a poražených.
Co je hrdinské, a co naopak zrada či zbabělost.
Kolik bylo padlých, mrtvých, umučených, jak neskutečně bezbřehé umí být násilí.
O sociální situaci, o bezmoci a ponížení. O tom, jak lidé ve svém životě měli, nebo neměli volbu.
A tak mi to nedá a chci nadhodit do diskuse, nám všem, rodičům, učitelům i muzejníkům, právě
a uvědomění si a pochopení toho, že zpětně, na stránkách odborných knih a školních učebnic, po rozborech všech navázaných událostí, věci vidíme často rezolutněji a jasněji, než měli možnost ti, kteří tu dobu prožívali, vůbec dohlédnout. A přijde nám to logické a samozřejmé…
Ale stačí zmínit jako příklad dodnes živou a neuzavřenou debatu o „správnosti“ či „nesprávnosti“ Benešova rozhodnutí zrušit mobilizaci. Ani historici se neshodnou, které řešení vlastně bylo to „ideální“, a pro tehdejší republiku nejbezpečnější… která z variant řešení pro náš národ byla bezpečnější fyzicky, nebo která by byla bývala bezpečnější pro morální rovinu národního sebevědomí.
Ruku na srdce, jak byste na místě tehdejšího prezidenta Beneše rozhodli vy?
S odpovědností, kterou nesl, a s dostupnými informacemi, které měl… O spoustě dalších každodenních malých i netušeně velkých lidských voleb „obyčejných“ lidí, našich prababiček a pradědů během války, ani nemluvím…
Současná situace kolem koronaviru nás z didaktického hlediska přiměla si vyzkoušet a doslova procítit moment, který se do učebnicově jednoznačného (protože již proběhlého; tak to prostě bylo, přehledně události po sobě, jedna za druhou, z dnešního pohledu v logickém sledu) výkladu historie – stále ještě málokdy – „připlete“.
V reálné praxi svého života jsme si mohli uvědomit, jak je pro člověka zatraceně těžké ve vypjatých dějinných událostech
– ať už to správně pro nás znamená řešení nějaké osobní, pracovní či zdravotní situace.
Jak je to těžké, když jste přímo součástí daných událostí, když nemáte k dispozici výsledky a další děje popsané věcně na stránkách učebnice. Dokonce ani žádnou reálnou a relevantní predikci vývoje…
Jak je těžké nejen udržet, ale vůbec najít nějaký nadhled, když je jasné, že realita, kterou vnímáme, je zákonitě jen určitý výsek, naše
Jak přes všechnu informační přehlcenost současné doby nemáme šanci vidět situaci celou a všechny děje a úmysly skryté v pozadí.
Jak těžko se odhadují další události… a jak nejisté je, že s nimi naše rozhodnutí bude kompatibilní…
…Vezměme si jako příklad cesty do Itálie na české jarní prázdniny: Leckdo odjížděl na bezpečnou dovolenou a vracel se ze země, která se postupně uzavírala, těsně před uzavřením našich hranic a často rovnou do karantény. Změny v dostupných informacích a v přístupu médií i ministerstev byly překotné. Co bylo v prvních dvou týdnech považováno za bezpečné, během tří dnů se stalo obrovským rizikem.
Pojďme – více a cíleně – přidávat a zdůrazňovat tenhle omezený úhel pohledu ve výuce o všech „temných“ dějinných obdobích.
Uvědomění, že v každém momentě je naším omezením právě to, že jsme součástí situace… A že všechny naše možnosti a volby jsou tímto úhlem pohledu podmíněny.
Dětem, a vlastně i nám dospělým, to
Možná více porozumět životu jako takovému.
A také vnímat tato omezení, pokud se jednou sami ocitneme v některé ze společensky angažovaných rolí.
A je zároveň docela dobrodružné ptát se a přemýšlet, jak bychom se v dané situaci s danými informacemi zachovali my?
Dokázali bychom alespoň rozeznat, co je správné? A pokud ano, dokázali bychom se opravdu za všech okolností tak zachovat?
P. S. Silný dokument, který téma v rovině příběhů letců RAF také odráží, můžete vidět třeba tu
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1109377771-nebe-nad-evropou/
