Tam někde vzadu se skrývají. Jen se k nim dostat.
A pak chvilku tiše rozjímat, laskat pohledem oblé tvary, užívat si letní barvy, nechat sliny, ať se sbíhají a dávat šanci tělu, ať si vybere.
Ta, která se nakonec stane obětí mé vášně se vždy pozná podle toho, že sliny v mých ústech zintenzivní, dojetím se mi lehce zamlží zrak a v břiše rozvlní motýlky. Tak co, která dnes? Ta, oděná do rozjásané oranžové, malinově příslibné nebo temně rudé? Nebo že by vyzývavá fialová? Hmmmmmm, povidla taky nejsou k zahození.
Před vchodem do spíže jsem si pro jistotu sundal i žabky a ťapu tu po špičkách jak baletka v národním. Minulý týden mě prozradil jejich gumový plesk o stejně gumový povrch lina a byl jsem přištižen, potupně konfrontován a vyštván bez sebemenšího zakušeného potěšení.
To dnes nedopustím. Cíl mám na dosah a jediné, co mě zdržuje od extáze je moje vlastní tichá nerozhodnost! Zvláště, když s touto variantou vaše zákonitá manželka proradně počítá a pečlivě skládá sklenice na polici podle barev tak, aby nabídla očím duhovou škálu požitků. Sází tak na mé váhání. Že si nebudu moci vybrat a mnohem snáz mě přistihne!
Ale teď, teď vím. Se nedám! Teď už to dám, aspoň jednu sklenici, tiše a spokojeně tu o samotě prosycený blahem na duši i na těle.
Byl jsem pevně rozhodnut, že pokud proniknu až k samotnému cíli, úžasné, napěchované, barevné a požitky smyslů slibující polici s marmeládami, zachovám tentokrát důstojnost rozhodného bojovníka a s přesností odstřelovače a bez jakékoliv pochybnosti vypálím svoji ruku a sáhnu po meruňkové.
Potřebuju přece zlepšit náladu. Meruňky miluju a oranžová je do dnešního upršeného dne jako dělaná. Je to ta nejpůvodnější z chutí, božská mana, orgie smyslů, základ mého života, vzduch, který dýchám… se najednou rozezněl výkřikem.
Ale ne, jsem přistižen zrovna ve chvíli, kdy ve vnitřním dialogu radostně oranžové barvě meruňkové marmelády začínala velmi zdařile oponovat svůdná malinově rudá. V poslední vteřině podléhám vášnivé červeni, ruka se vrací s úlovkem a nenápadně jej schovává do mikiny.
Budu dělat, že jsem k nim ještě nedošel, že mě přistihla včas… třeba to projde… naděje umírá poslední…
…ale bohužel nepočítá s nesmlouvavou mlčenlivou trpělivostí mé ženy.
Stojí dlouze a bez hnutí ve dveřích, nemám nejmenší šanci na únik. No, jo vím, že jsem slíbil, že toho nechám, ale copak to jde? Jedli jste už někdy její marmeládu?
Obočí sražené jak podpatky generála, to nevypadá dobře. Ruce v bok popírají možnost jakéhokoliv úskoku. Tuším, že ortel je podepsán. Na čele mi vyrazily kapky potu, mlží se mi zrak…
„Tak, co s Tebou, hříšníku? Pojď, udělám Ti k ní kafe…“
No tak jo. Asi jste se dnes nic nového nedozvěděli… ale možná jste se někdy cítili stejně… Co?
P. S. Mikrotexty začaly vznikat v rámci výzvy Reného Nekudy, čistě jako hraní se slovy. Proč? Pro zábavu! A taky, protože je to skvělý didaktik, mrkněte www.renenekuda.cz
