Doba, více než kdy jindy, přeje procházkování a výletům na vzduch. Ovšem, také se vám stává, že někdy je té chůze pro děti příliš? Že se my dospěláci zafixujeme na to, dojít úspěšně z bodu A do bodu B, dosáhnout nějakého cíle a zapomeneme přitom, že ten moment, kdy my si užíváme klidnou chůzi a ticho od pracovních telefonů, je pro děti už často příliš velký klid?
Ale jak zůstat v pohybu, a přitom neošidit dětskou zvědavost? Snadná pomoc! Stačí zaměstnat oči!
Zahrajte si „na koukanou“!
Máme pro vás hned několik tipů, jak tuhle hru hrát. A ano, nepotřebujete k ní nic víc než své vlastní oči, maximálně brýle jako posilu…
Cílené zaměření pozornosti očí má navíc spoustu výhod. Nejen tedy ono slibované zahnání nudy, ale také posilování koncentrace, všímavosti, kreativity i fantazie. A také je to další možnost, jak si – mnohdy s vtipem a smíchem – užít společný čas.
Pro nás, dospěláky, je tam ještě jeden bonus navíc: hra nás krásně vrací do dětství, k možnosti říkat, co nás právě napadá a jen tak užívat přítomného okamžiku.
Jak hrát?
Třeba tak, že všichni koukají kolem sebe a kdo první uvidí zajímavý tvar, který mu připomíná zvíře, rostlinu, obličej, sochu… upozorní na něj ostatní. Budou tam i oni vidět to samé? Co zajímavého cestou najdete?
Nebo
si vyberte předem tvar, který budete všichni cestou hledat. Kdo jej uvidí první? A kde všude jej objevíte?
Nebo
najděte jednu skvrnu, mrak, kousek větve a hledejte co nejvíce příměrů… schválně, kolik různého dokážete uvidět v jednom předmětu či tvaru?
Nebo
Je-li slunečno, sledujte stíny podél cest. Co připomínají? A čemu který stín patří? (Mimochodem, všimli jste si, že stíny jsou vždy mnohem větší než realita? Na zdech, i v životě…)
Nebo
Hledejte kontrasty! Které věci a tvary k sobě ladí či neladí? A proč?
Snadné, že?
A věděli jste, že hry s roztodivnými tvary kolem nás hráli i „profesionální“ výtvarníci? Například…
foto cit: Merhaut, Vladislav: Kdo je (byl) Vladimír Boudník?, www.babylonrevue.cz 2017, foto z archivu galerie Ztichlá klika.
“Už někdy v roce 1950 a několik let po něm se v pražských ulicích objevoval nápadně vysoký muž, který se stavěl před oprýskané zdi, dokresloval jejich pukliny a skvrny, přikládal na ně nevelký rám jako obraz a vybízel kolemjdoucí, aby doplňovali a zkoumali to, co v náhodných obrázcích vidí. S pomocí divákovy „pohyblivé fantazie“ se stará omítka měnila v tajemné krajiny, zvířata i lidské bytosti; příležitostně publikum bylo svědkem dění, které se později rozvinulo v umění akce. Mladý malíř se jmenoval Vladimír Boudník, bydlel v Libni, byl přítelem spisovatele Bohumila Hrabala a Egona Bondyho a vstoupil do historie naší kultury jako „něžný barbar“. Dělal vynikající strukturální grafiku, jež pak dostala název „aktivní“. “ (Zhoř, Igor: Proměny soudobého výtvarného umění, Praha 1992, str. 57)
foto cit: Merhaut, Vladislav: Grafik Vladimír Boudník. Praha 2009
Někdy nezáleží na tom, jaké věci v daný moment opravdu jsou, ale co, jaký potenciál nebo jakou jejich jinou stránku jsme v nich schopni vidět…
Tak co: otlučená omítka nebo sedící Venuše se zrcadlem? 😉
Které tipy vyzkoušíte při další procházce s dětmi vy?
