Prý: „Co asi zajímavého dělá sněhulák v noci?“ Jo, tak to bych taky ráda věděla.
Pomyslím si. Tvoje starosti na mou hlavu. No co, nejspíš stojí, nehnutě. A kouká do oken.
Jako ten náš, co ho včera postavil Matěj na zahradě o přestávce mezi dvěma hodinami distanční výuky.
Ze samé radosti, že konečně něco málo napadlo. Celá bílá krása čerstvě napadaného sněhu
ze zahrady je ale díky té radosti pryč. Všude jen šlápoty v rozblácené trávě.
A mezi nimi on. Sněhulák. Náš sněhulák. První letošní. Je vlastně docela milý.
Má úsměv nakřivo, trochu se naklání na stranu a plechový kyblík postavený na hlavě
z něj dělá šmoulí prototyp. Jednu ruku natahuje trochu dopředu až máte pocit,
že se na vás směje a chce se za vámi rozběhnout. Je to sympaťák. Člověk by ho
za tu packu s láskou chytil jak dítko za ruku. Tak když si pomyslím, jak mu je tam večer
asi smutno, hned bych ho vzala dál. Aspoň na terasu, na zmrzlinu. Snad je u nás
na zahradě spokojený. Chodíme za ním a mluvíme s ním. Přes den kouká, jak se kolem něj
děcka honí a večer nám kouká do oken. Myslím, že si to docela užívá. Baví se hrou stínů
v oknech, odhaduje, kdo čte a kdo jde už spát. A co asi tak může dělat v noci? No stojí no. Nebo ne? Zháším světlo a zůstávám za oknem. Sněhulák stojí, usmívá se a natahuje svoji packu směrem ke mně, jako by se nechumelilo. Stejně jako ve dne. Co jsi čekala, ty bláhová? Říkám si v duchu, když zalézám zpět do postele a z hlavy se snažím vyhnat pocit, že měl ten náš rošťák sněhulácká ve svých kamínkových očích podivně pobavené jiskřičky. Vidět mě Matěj, rozsype se smíchy, že špehuju sněhuláka. No, co no, to jste ještě nikdy nikomu neskočili na špek?
No tak jo. Asi jste se dnes nic nového nedozvěděli… ale možná jste se někdy cítili stejně… Co?
P. S. Mikrotexty začaly vznikat v rámci výzvy Reného Nekudy, čistě jako hraní se slovy. Proč? Pro zábavu! A taky, protože je to skvělý didaktik, mrkněte www.renenekuda.cz
