Neustále hledaný okamžik přítomnosti, který nám často přes všechna „musím“ a „měl bych“ uniká mezi prsty. Moment důležitý pro zastavení, tolikrát připomínaný v dnešní době.
Jasný, všichni víme, nejkratší cesta k tomu, jak se zastavit, je pořádně zhluboka a pomalu dýchat a zaměřit se na to, co aktuálně cítím, vidím, vnímám… tedy, místo hlavy začít používat smysly…
… ale napadlo vás někdy, jak moc mohou smysly a jejich systematické, časté (a chce se říci smysluplné :o) ) používání pomoci při poznávání? Kolik podnětů poskytují? A jak krásně logicky při poznávání umí řídit otázky, myšlenky a celý konečný „aha-moment“?
Nasazení smyslů do procesů poznávání a pochopení celku se osvědčuje hlavně v situacích, kdy je potřeba rychle zasáhnout, komunikovat s dětmi, odpovědět na milionté dětské proč….
Hlavní výhoda totiž je, že
Připravené rovnou k použití (pravda, ze začátku to chce asi trochu cviku, aby si člověk vzpomněl, že je vlastně má a co vše s nimi je možné zažít).
A pokud si vzpomenete Vy, Vaše děti se chytí určitě! :o)) Do jejich spektra zájmu stačí často jen zasít semínka podnětů pro společné sdílení… anebo ani nemusíte zasívat, možná se stačí podívat, co se zrovna v jejich mysli urodilo, kterým směrem letí myšlenky a jaká „podivnost“ je právě napadá.
Chytněte se záhady či problému, se kterým potomek přišel… a pak už jen stačí klást otázky, nadhazovat nové „teorie“, rozvíjet první, druhou i desátou myšlenku, která Vás k tomu napadá.
Často je velmi úlevné nechat se vést fantazií, intuicí a smyslovou zkušeností… Jak to cítím? Co přesně vlastně vidím? Čmoudí to? Chutná to jako… určitě by to chutnalo jako…! Když to dělá tohle… tak to rachotí přesně jako… Je to ostré, mokré…
Vlastně přesně takto vznikají podklady pro mnohá vědecká bádání – základním popisem toho, co vědec našel, jak to vypadá, jaký to má tvar, skupenství, vůni, barvu, jak je to tvrdé, jestli to vydává zvuk a tak dále… Následným spojením s tím, co už o problematice vědec zná, se vyloupne nová teorie, nové poznání o něčem.
Můžete to s dětmi zkoušet zrovna tak. Chytit se tématu a rozvíjet jej, kam až nejdále nám to půjde. K čemu se dostaneme, kam nás to zavede? A pak si své poznání následně srovnat s jinými zdroji, knihou, muzeem, encyklopedií, internetem….
Uplatnit tenhle přístup můžeme vlastně úplně všude a bez velké přípravy ohledně našeho vlastního vědění… smysly krásně vedou myšlenky… a my se můžeme nechat vést klidně doma při vaření, při odpolední siestě na balkoně, na zahradě, na procházce…
Detailně jde takto poznávat a užívat si věci, nebo třeba texty v knihách. Schválně, zkuste si vzít pasáž z oblíbené knihy a dokreslit ji svými smysly? Co je tam cítit ve vzduchu? Jak asi hrdina vypadá, když se takto tváří? Jak by mohl postupovat jinak, než spisovatel napsal? Co ho k tomu navede?…
Anebo třeba lidi! Můžeme zkoušet rozvíjet jejich příběhy, pozorovat postavy, domýšlet život i myšlenky slavným i obyčejným postavám dějin, stejně jako neznámým lidem pod oknem na ulici.
A vše napasovat na historické reálie, které už známe, na učivo probírané ve škole, na aktuální dobu, ve které žijeme, poznatky z matematiky, češtiny nebo třeba vše zkusit vymodelovat z plastelíny.
Základním principem totiž je, že
Často tedy stačí tu hru s dětmi hrát. Účastnit se jí svojí pozorností a třeba je směřovat k dalším zdrojům informací. A pomoci jim spojovat souvislosti.
Nejenže to funguje, ale podpoříme tak děti krásně ve vnímání těla i intuice, v umění být se sebou a u sebe, být spolu, věřit tomu, co cítíme, co vnímáme. Navyknou si věnovat pozornost detailům i umění spojovat je do logických celků.
(Děti tohle vlastně umí a přirozeně dělají, a tedy jde spíše o to, je to neodnaučit…)
Hrajte si se smysly, uvědomujte si, které smysly právě používáte. Jsou nejen prapůvodní úžasnou cestou, kterou vnímáme svět, ale také mohou být zdrojem společné hry, zábavy a nových informací.
Učení se pomocí smyslů je dětem přirozené a pro Vás nenáročné na čas přípravy. Jediné, co si smyslové poznávání nárokuje zcela, je Vaše pozornost, osvobozující plné bytí v přítomnosti, ve hře a přemýšlení a jednoduchých dialozích. Tady a teď. Ale to je vlastně prima! :o)
